Přehled kapitol:

Klimatický systém Země (R. Tolasz),
Proměnlivost a variabilita klimatu (R. Tolasz),
Skleníkové plyny (D. Vácha),
Klima v geologické minulosti (V. Cílek),
Žijeme v době meziledové (V. Ložek, J. Němec),
Lidská činnost a klima (J. Pretel),
Změny současného klimatu (J. Pretel),
Hydrologické extrémy a změna klimatu (J. Hladný),
Modely klimatu (L. Metelka),
Klimatická budoucnost světa (L. Metelka),
Klima v Evropě do roku 2100 (J. Pretel),
Projevy změny klimatu v ČR (R. Tolasz, A. Buček),
Možnosti zmírňování klimatické změny (J. Pretel),
Adaptace vodního hospodářství na klimatickou změnu (J. Hladný),
Plány oblastí povodí (J. Němec),
Oblast povodí Horního a středního Labe (J. Němec),
Oblast povodí Horní Vltavy (J. Kopp),
Oblast povodí Dolní Vltavy (J. Kopp),
Oblast povodí Berounky (J. Kopp),
Oblast povodí Ohře a dolního Labe (J. Kopp),
Oblast povodí Moravy (J. Němec),
Oblast povodí Dyje (J. Němec),
Oblast povodí Odry (J. Němec),
Závěr (P. Punčochář),
Ediční poznámka (J. Němec),
Literatura (J. Kopp),
Seznam webových adres (J. Kopp).

Ediční poznámka

V roce 2006 vyšla publikace Voda v České republice. Jejím objednatelem bylo Ministerstvo zemědělství ČR. Kniha se vypořádala s danou problematikou komplexně a natolik netradičně, že vzbudila velkou pozornost a přímo vyprovokovala pokračovaní. V průběhu dalších let se tak vlastně stala prvním dílem edice Příroda v ČR. A nyní držíte v ruce pokračovaní prvního dílu edice. Objednatelem je opět Ministerstvo zemědělství ČR.

Kniha má dvě části. První část se zabývá změnou klimatu a jejím dopadem na Českou republiku, ve druhé části jsou uvedeny základní informace z plánů oblastí povodí, jejichž zpracování zadaly státní podniky Povodí. Kniha by měla ve svém celku propojit světové a české vodohospodářské informace a zvýšit informovanost široké veřejnosti o možných dopadech klimatické změny na vodní hospodářství České republiky.

Závěr

Výzkumné práce a analýzy vývoje klimatu probíhají již několik desetiletí, zvýšený obecný zájem a pozornost politiků, ekonomů a veřejnosti však vzrostly až v posledních letech v důsledku předpokládaných negativních dopadů předvídaného oteplování. Zpracované scénáře od optimistických až k pesimistickým prognózám pracují sice s velkým rozsahem nejistot, nicméně i výsledky jakýchsi „středních“ (průměrných) modelů přinášejí možnost výskytu změn, které velmi nepříznivě ovlivní dosavadní podmínky hospodářství a života obyvatel všech kontinentů.

Významným zlomem v nahlížení na vývoj klimatu a jeho důsledky byla zejména tzv. „Sternova zpráva“ a výstupy čtvrté hodnotící zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu v r. 2007. I přes řadu diskutovaných výhrad o příčinách oteplování následkem antropogenních aktivit je třeba podpořit snahy o omezení jevů, které k nárůstu teplot přispívají – zejména se jedná o snížení emisí skleníkových plynů. Jejich produkce v historické minulosti byla bezpochyby výrazně nižší, a proto jde o žádoucí omezování lidských vlivů na stav přírodních podmínek naší planety a jejího ovzduší.

Pokud se ovšem prognózy vývoje klimatické změny nárůstem teplot pomalu budou naplňovat, je naprosto nezbytné zahájit – minimálně v rámci předběžné opatrnosti – adaptační aktivity, tedy opatření k přizpůsobení předpokládaným, vesměs nepříznivým, dopadům. Jedním z nejvýznamnějších a nejzávažnějších následků jsou změny vodního režimu, které lze charakterizovat stručně a výstižně tak, že rozhodující budou extrémy, nikoliv obvykle používané dlouhodobé průměry pro jakékoliv hydrologické bilanční podklady o vodních zdrojích. Tedy stručně řečeno: následky vysokých soustředěných (přívalových) srážek s následkem povodní a naproti tomu prohloubení a prodloužení bezesrážkových období, provázené suchem s důsledkem poklesu množství povrchových i podzemních zdrojů vody.

Nepříznivé dopady se ovšem projeví nejenom ve vodním hospodářství, ale s ohledem na význam vody pro jakoukoliv hospodářskou činnost a veškerý život na Zemi zasáhnou další hospodářské sektory – zemědělství, energetiku, dopravu a rovněž zdravotnictví i sociální podmínky obyvatelstva. „Voda je život“, „Původem všeho je voda a vše se do vody vrací“ jsou trvale využívané slogany, které to připomínají. Takovým problémům by se nevyhnula ani Evropa, a proto instituce Evropských společenství apelují na rozpracování vhodných a hlavně včasných opatření k přizpůsobení předvídatelným negativním důsledkům vývoje klimatu k úrovni let 2050–2070.

S ohledem na význam vody jsou bezpochyby prioritou ochrana před povodněmi a opatření k posílení, zajištění a udržitelnosti vodních zdrojů. To potvrzují obsahy postupně přijímaných dokumentů v Evropské unii – „Zelená kniha“ (2007), prohlášení Evropského parlamentu (2008) a nedávno vydaná „Bílá kniha“ (2009).

V oblasti ochrany vod před povodněmi je zřetelná orientace na posílení retenčních možností vody v krajině s tím, že pro extrémy jsou technická opatření nezbytná spolu se zavedením principů včasného varování a identifikace rizikových území s následnými návrhy opatření na omezování takových rizik. V České republice došlo v období let 1997–2009 k velmi významným povodním, z nichž některé (1997, 2002 a 2006) v řadě vodních toků představovaly rekordní katastrofální úroveň. O život přišlo přes 100 lidí a škody na majetku přesáhly 156 miliard Kč. Proto již v r. 2000 byla vypracována „Strategie prevence před povodněmi pro území České republiky“, jejíž naplňování přineslo velmi podstatné zlepšení přenosu informací (k čemuž přispěla výrazně rostoucí úroveň komunikačních prostředků – především masové vlastnictví mobilních telefonů a výpočetní techniky jak ve veřejné správě, tak v široké veřejnosti). V současné době lze na internetových stránkách sledovat průběh povodňových průtoků, plnění přehradních nádrží a jejich manipulaci, výskyt srážek a rovněž jsou uvedeny informace o záplavových územích. Podél hlavních – vodohospodářsky významných vodních toků – byly vymezeny všude, kde je to třeba, což představuje podíl 80% délky těchto toků (cca 14 000 km). Velmi rychle po povodních v r. 1997, 1998 a 2000 byla vypracována příslušná legislativa pro zavedení integrovaného záchranného systému a hasičské sbory jsou nejen velmi dobře připraveny, ale také vybaveny pro záchranné práce. Proto povodně po r. 2000 (byť katastrofické) – měly v oblasti záchranných prací efektivnější průběh a jejich škodlivý dopad se dařilo minimalizovat. Není na škodu zmínit, že od r. 2002 do České republiky přijíždějí experti pro získání poznatků a „know-how“ nejenom z okolních evropských států, ale rovněž z asijských zemí (Čína, Korej, Japonsko) a rovněž z USA. Seznamují se s přístupy, včasným varováním a rovněž legislativou, která ukládá přípravu povodňových plánů ve městech, obcích i jednotlivých budovách. Je evidentní, že pro prevenci a omezení následků povodní jsou rozhodující včasné předpovědi, šíření informací a připravená protipovodňová opatření. To vše umožní rychlejší reakce na očekávané srážky a povodňové situace, neboť správci povodí (státní podniky Povodí) zapojují do přípravy matematické modely, které umožní zpřesnit očekávané odtokové poměry v povodí a zajistit včasnou manipulaci na vodních nádržích (vytvářením volných prostorů pro zachycení povodňových vln). Bohužel, nejistoty vývoje srážek se prodlužují s délkou předpovědi, zásadně je využívána předpověď na 48 hodin s odhadovaným výhledem na další 2–3 dny. I přes výrazné pozitivní kroky v preventivních opatřeních se však v r. 2009 vyskytly povodňové situace zcela jiného typu než z déletrvajících srážkových úhrnů a postupného rozvoje povodňových stavů podél vodních toků. Jednalo se o tak zvané „bleskové povodně“, což představuje situace, kdy na poměrně velmi omezeném území spadne extrémní množství srážek ve velmi krátkém časovém intervalu (až přes 100 mm během 2–3 hodin). Za této situace dochází k vytváření naprosto neočekávaných povodňových vln ve drobných vodních tocích, které podobnou pohromou nebyly v dlouhé minulosti postiženy. Zároveň dochází i k povrchovému odtoku vody tak silnému, že vytváří vodní vlnu na sklonitém terénu, provází ji extrémní eroze a pokud zasáhne zástavbu, jsou následky děsivé – kromě poničení hydraulickými účinky vody nastává i totální „zabahnění“ zaplavených objektů. K výskytu těchto lokálních, velmi intenzivních povodňových situací se nyní připravují příslušná preventivní opatření, byť předpověď výskytu takových srážek v omezených územích je prakticky vyloučena pro konkrétní lokality a je třeba přípravu orientovat na širší region, kde se oblast možného výskytu objeví na meteorologických radarech.

Byly připraveny a v gesci Ministerstva zemědělství probíhá realizace významných Programů podpory prevence před povodněmi I. (2002–2006) a II. (2007–2012), které obsahují především technická (strukturální) opatření, ohrázování, zvýšení kapacity koryt vodních toků, výstavbu poldrů (tj. suchých nádrží k naplnění za povodně), rozšíření kapacit pro akumulaci ve stávajících rybnících a vodních nádržích, zvýšení bezpečnosti hrázi rybníků, rozšíření kapacity bezpečnostních přelivů apod. Celkový objem prostředků (získaných ze státního rozpočtu a půjček od Evropské investiční banky) na tyto programy představuje téměř 20 miliard Kč, nicméně v dalším rozvoji opatření ke snížení následků povodní bude zapotřebí cca dalších 30–40 miliard Kč k tomu, aby významné škody na majetku byly eliminovány. Dalším příspěvkem na zlepšení retence vody v krajině a tím omezení rychlosti odtoku v povodích jsou záměry realizace přírodě blízkých opatření, které zavádí Operační program Ministerstva životního popředí s využitím finančních prostředků Evropských společenství. Lze konstatovat, že prevenci před povodněmi, hodnocení preventivních opatření a legislativě, která je umožní, je věnována v současnosti dostatečná pozornost a výsledky ochráněných majetků i průběhu záchranných prací z posledních povodní (v r. 2006, 2009) tomu nasvědčují. Tedy pozornost připravenosti na extrémy v oblasti povodňových situací, které jsou následkem klimatické změny očekávány, lze považovat za dostatečnou a rovněž dostupné finanční prostředky umožňují postupná výrazná zlepšení.

Ještě významnější je ovšem adaptace na očekávané zvýšení výskytu sucha, které je v řadě ohledů ještě nepříznivější než následky povodní a přichází postupně (lze říci „plíživě“) s dopady, které nelze rychle nahradit nebo eliminovat. Společným jmenovatelem uvedených dokumentů pro omezení následků sucha je výzva k hledání úsporných opatření k využití vodních zdrojů – zejména zavedení moderních technologií, uplatnění ekonomických nástrojů (tedy zpřísnění povinnosti „uživatel platí“), omezování ztrát v rozvodech pitné vody a při využívání např. závlahových systémů. Základem pro volbu vhodných opatření je prověření dostupných vodních zdrojů zpřesněním průzkumných prací a zařazení příslušných adaptačních opatření k oběma předvídaným hydrologickým extrémům do oblasti „vodního plánování“, které je jedním z podstatných požadavků integrujících Rámcové směrnice vodní politiky Evropských společenství (2000/60/ES). Tato směrnice byla ovšem původně orientována výhradně na zlepšení stavu vodních ekosystémů (z hlediska jakosti vod, oživení vod a hydromorfologických charakteristik – průtoků a utváření břehů i koryta vodních toků včetně stavu nádrží na nich). Nyní se rozšíření o opatření vedoucí k omezení dopadu povodní i sucha stávají povinnou součástí vedoucí k omezení dopadu těchto extremit všech tří šestiletých etap plánovacího cyklu ve vymezených dílčích oblastech hydrologických povodí – tedy v časovém období do r. 2027. Z hlediska hydrologických poměrů a situace vodních zdrojů v České republice jsou možné následky změny klimatu v oblasti jejich zabezpečenosti velmi závažné.

Z našeho území prakticky všechny vody odtékají do okolních států (Česká republika = „střecha Evropy“) takže naše vodní zdroje jsou závislé na atmosférických srážkách. Tomu odpovídá také posouzení objemu disponibilních zdrojů vody v Evropě, které byly zpracovány ve studiích OECD, kdy se Česká republika dostává do oblasti zemí, které již nyní mají s nedostatkem disponibilních vodních zdrojů problémy (v přepočtu na obyvatele je ČR na předposledním místě před Kyprem!). Nicméně díky vybudovaným akumulacím vody ve stávajících vodních nádržích (máme 195 významných údolních nádrží na vodních tocích) z nichž je řada tzv. vodárenských (tedy slouží k přípravě pitné vody). I za stavu využití 55% zdrojů pitné vody z povrchových zdrojů je poměr exploatace vodních zdrojů poměrně příznivý – dle studie OECD je přibližně průměrem v zemích EU.

Vodohospodáři se snaží pro své prognózy použít především tzv. střední variantu scénářů změny klimatu odvozenou z využívaných předpovědních modelů. Z posouzení nároků na současné odběry vod by při průměrném scénáři změny klimatu a jeho dopadu na hydrologický režim bylo vysoké procento (30–73 %!) nezajištěno, jak prokazují výsledky výzkumu v jednotlivých povodích. Při pesimistickém scénáři by situace byla ještě výrazně horší – mj. také zvýšeným zájmem o využití vody pro závlahy.

Zároveň je třeba zdůraznit, že očekávané poklesy průtoků ve vodních tocích a zvýšená teplota povrchových vod povedou k výraznému zhoršení jakosti vod následkem poklesu ředění vypouštěných (byť efektivně čištěných) odpadních vod. Krom toho se zhorší také podmínky pro energetiku následkem problémů s chlazením tepelných i jaderných elektráren, jak se ukázalo již za situace výraznějšího sucha v Evropě v r. 2003. Proto je žádoucí cílená snaha pro omezování spotřeby vody a posílení retence vody v krajině, které prosazují zejména protagonisté ochrany přírody apelem na změnu struktury krajiny ve prospěch „zelených“ území a zejména na změnu zemědělského hospodaření. Nicméně z pohledu hydrologického režimu tyto přístupy negarantují zabezpečení dostatečných vodních zdrojů bez rozšíření akumulací zadržením vody v nových údolních nádržích na stávajících vodních tocích.

Při tom lze jen velmi obtížně v předstihu identifikovat regiony a oblasti, kde se nedostatečné vodní zdroje projeví nejvíce a nejdříve. Je tedy třeba rozpracovat jednak možnosti propojení vodárenských systémů a zároveň zajistit možnost pro případné vybudování dalších přehradních nádrží ve specifických, jedinečných lokalitách, které to umožní. Jedinečnost takových lokalit spočívá v tom, že konfigurace terénu, geologické podloží a hydrologické podmínky dovolí realizovat ekonomicky efektivně akumulaci vody. Jedná se zejména o co nejkratší přehradní těleso s podstatným prostorem pro akumulaci vody v budoucím vzdutí a to na vodním toku s kvalitní jakostí vody a zabezpečeným průtokovým režimem, který garantuje naplnění. Vyhledávání a identifikace takových míst byla náplní činnosti vodohospodářů již od založení Československa v r. 1918 (výzkumný ústav, předchůdce nynějšího Výzkumného ústavu vodohospodářského T. G. Masaryka v Praze, byl založen již v r. 1919) a tak řada námětů na možnost realizace nádrží pochází z období tzv. I. republiky a mnohé dokonce z období Rakousko-Uherska.

Z uvedených důvodů ve Státním a později Směrném vodohospodářském plánu byly tyto lokality vymezeny k územnímu hájení s cílem zabránit výstavbě nákladné infrastruktury (dopravní, produktovou, sportovních areálů, velkých ubytovacích objektů nebo rozvoje měst a obcí), čímž by byl zlikvidován jejich hlavní účel pro rozhojnění vodních zdrojů, neboť by případnou výstavbu přehradní zdrže významně prodražily. Z původního počtu cca 600 možných lokalit byl rozsah zúžen v r.oce 1988 na 211 lokalit a následně v r. 2006 na 187 lokalit. V dalších diskusích – především se zastánci ochrany přírody, jejíž reprezentanti jsou zásadně proti výstavbě jakýchkoliv dalších údolních nádrží s ohledem na nevratnou změnu krajiny – je nakonec zpracován generel hájených 69 lokalit. Přitom jde o zjevné nedorozumění: hájení lokalit naprosto neznamená výstavbu tak velkého počtu přehradních nádrží. Jde o možnost je vybudovat v případě potřeby a nutnosti na místech s nedostatkem zdrojů vody a tak zajistit základní strategický a obnovitelný přírodní zdroj. S ohledem na hydrologické poměry ČR zachycení povodňových situací vytváří zásadní vodní zdroj povrchových vod a představa, že úspory ve spotřebě vody včetně zvýšení její retence ze srážek v území změnou využití krajiny bude stačit, není objektivně prokázána žádnými konkrétními údaji. Je tedy třeba generel 69 hájených území držet jako nezbytné minimum pro případ, kdy nedostatek vodních zdrojů bude vyžadovat jejich posílení nezbytnou akumulací v nádržích. Můžeme spoléhat na skutečnost, že i mnohé nadále nehájené lokality vhodné pro výstavbu přehradní nádrže nebudou využity tak, aby se nedaly pro akumulaci v budoucnu využít. Je tedy hájení lokalit vhodných k akumulaci vody v budoucnu jedním z nejdůležitějších adaptačních opatření k omezení důsledků sucha jako dopadu vývoje klimatu.

Vykročení k efektivním adaptačním opatřením proti dopadu negativních změn klimatu je tedy, v rámci předběžné opatrnosti, připravováno a zásady obsahuje první plánovací cyklus (2009–2015) plánů s opatřeními v hydrologických povodích, který byl původně zaměřen zejména na zlepšení kvalitativních parametrů a dosažení zlepšení stavu vodních ekosystémů v povrchových i podzemních vodách. Vodní hospodářství však představuje běh na dlouhou trať, kdy se v mnoha případech pohybujeme od záměru k realizaci v řádu několika desítek let.